AKTUALITY

 

17.6.2020 na členské schůzi byla schválena tato Deklarace 

 
 

 

 

 

 

 

 

  20 hvězdných vteřin

   Atentát na Heydricha patří ke klíčovým odbojovým akcím v Evropě

 

Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byl hvězdnou hodinou československého válečného odboje i celé domácí historie 20. století. Zhruba dvacetivteřinovou bleskovou akci parašutistů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka,(v rámci akce ANTHROPOID) provedenou 27. května 1942 v Praze, považují historici zároveň za jednu z nejvýraznějších protinacistických odbojových akcí v celé okupované Evropě. 

 

Dne 23.5.2020 se uskutečnila vzpomínka na zvolení T.G.Masaryka do Říšské rady ve Vídni za poslance regionu valašských měst.Byl položen věnec na pamětní desce budovy na náměstí Valašského Meziříčí a u pomníku na kopci Píšková v Poličné.Projev měl člen Oblastní organizace ČSBS Mgr.Pomkla a to za účasti zástupců města V.M.,Sokola, Československé obce legionářské a Oblastní org.ČSBS Valašské Meziříčí.

 

Viz Fotogalerie

 

 

OSLAVY 75.výročí OSVOBOZENÍ ĆESKOSLOVENSKA

VE VALAŠSKÉM MEZIŔÍĆÍ

 

se uskutečnily (v období vyhlášeného nouzového stavu) 8.května 2020 položením věnce u pamětní desky odbojové skupiny CLAY- EVA  na nádvoří zámku Žerotínů za účasti vedení města, zástupce Oblastní organizace ČSBS Valašské Meziříčí,Československé obce legionářské  a Důstojníků a praporčíků v záloze. Následně byli rovněž položeny věnce u památníku padlých na Helštýně.

 

Viz fotogalerie

 

 

Pietní akt 6.5.2020 ve Valašském Meziříčí

Pietní akt 6.května 2020,u pamětní desky na budově bývalé krásenské radnice,se konal za nutného dodržení platných bezpečnostních a hygienických opatření. V úzkém kruhu se jej zúčastnili představitelé města Valašského Meziříčí společně se zástupci Českého svazu bojovníků za svobodu a Československé obce legionářské. Byly položeny květiny také k devíti pomníkům, které se nacházejí na území města.

Valašské Meziříčí bylo osvobozeno 6. května 1945. Předcházela mu čtyřdenní operace 17. gardového střeleckého sboru Rudé armády pod velením generála Nikolaje Vasiljeviče Medveděva. Ustupující němečtí vojáci se v jejím průběhu snažili zničit zejména zařízení v okolí železniční stanice. Explozi velké nálože třaskavin pod mostem přes řeku Bečvu v Krásně na poslední chvíli zabránil zámečník Jan Šrubař.

Viz Fotogalerie

Lidický památník – symbol zrůdnosti nacismu nebo dějepis obce

30. 03. 2020 13:30:00

Prožíváme dobu přepisování dějin. Prý proto, že jsou komunistické, ve skutečnosti proto, že jsou národní a neodpovídají univerzalistickému zadání. Památníky protinacistického boje začínají vadit.

Lidice mají světový význam jako symbol zrůdnosti nacismu. Ve zřizovací listině památníku (viz www.lidice....) je psáno: „...péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení Lidic a utrpení jejích občanů ..... a zachování obce Lidice jako celosvětového symbolu oběti válečných zločinů.“ Je to tedy památník, nikoliv instituce historického bádání. Pokud někdo chce bádat v historii obce Lidice, jsou na to jiné instituce. Význam památníku je obrovský. V době vyhlazení Lidic se o tomto hrůzném činu dozvěděl celý svět, protože nacisté to slavnostně vykřičeli do světa. V tom se Lidice lišily od stovek jiných takto vyvražděných obcí v okupované Evropě, kterým se nedostalo takové publicity. Američtí vojáci měli na mysli především Lidice, když bojovali proti nacismu. V Mexiku je dodnes ulice s názvem Lidice a to nevíme o dalších. Myslím, že se Lidice staly nejznámější českou obcí.

Noví historikové, kteří chtějí být uznáváni a především dobře zaplaceni, se musí přizpůsobovat univerzalistickému trendu, nesmí psát v národním duchu. Pokud se týká německého nacismu, stojí za tím samozřejmě i německé zájmy, o to je tlak na odnárodnění silnější. Takový památník, jako je v Lidicích, je národní symbol a zároveň světový symbol utrpení Českého národa. Ponížení hodnoty tohoto symbolu je možné jen tak, že se prostě z něho udělá jen jakýsi místní památník obce bez světového významu. Současný univerzalistický aktivismus má zadání odstranit pomníky upomínající na nacistickou zvůli. Musí je nutně časem prohlásit za nacionalistické, šovinistické a nenávistné a postupně odstranit. Nerad bych se dočkal doby, kdy význam pomníku bude umenšen tak, aby nevytvářel „předsudečnou nenávist“.

Ale už úředníci gestapa stíhaní po válce československými soudy za jejich zločiny byli první, kdo prohlašovali, že Češi si mohou za všechno sami a dodnes je to mezi Němci rozšířená myšlenka. To nemůže zůstat bez vlivu a bude se stále prosazovat a my bychom měli stále proti tomu vystupovat. Pokud podlehneme „stokrát opakované lži“ pod vlivem peněz, tlaků, závazků apod., budeme nakonec tím nejhorším národem světa a každý do nás kopne. Takoví někteří „historici“ tomu jenom napomáhají a významné instituce (třeba Akademie věd) mlčí a tyto „osobnosti“ platí.

Myslím si, že bývalá ředitelka památníku Mgr. Martina Lehmannová byla zainteresována právě na odnárodnění památníku s cílem vytvořit z něj jen nějaký místní pomník. Nebo si neuvědomovala, že je takto manipulována. Taktéž PhDr. Vojtěch Kyncl PhD z Historického ústavu Akademie věd ČR ve své knize: Lidice – zrození symbolu. Nejde jen o vyprávění příběhů, které se staly v Lidicích před vyhlazením a neměly s ním nic společného, ale o jakousi snahu zařadit tyto příběhy do samotného památníku a tím mu dát jakýsi „místní význam“, jakýsi „obecní památník“. To je velmi sofistikovaný způsob jak oběti z Lidic co nejvíce znevážit.

Velmi dobře k rozmělnění národní paměti slouží příběhy českých udavačů. Ale zde v této horlivé snaze najít selhání Čechů, aby se mohlo postavit jako relativizující argument k německým zločinům, se vyznamenal Vojtěch Kyncl se svojí výše uvedenou knihou. Zde uvádí, že lidická žena Alžběta Doležalová udala na četnické stanici svoji podnájemnici Štěpánku Mikešovou pro její židovský původ. Autor to doprovází slovy: „To je příklad udavačství ve své nejodpornější podobě...“ Naproti tomu archivář Mgr. Vojtěch Šustek PhD z Archivu hl. m. Prahy ve své odborné studii (viz 2, 3) uvádí, že zatčení provedl četník Ressl z buštěhradské četnické stanice, když cítil, že ukrývání osoby židovského původu nelze udržet. Ve výpovědi, učiněné sedm měsíců po válce, obviňuje Ressl z udavačství lidickou ženu Alžbětu Doležalovou proto, aby se očistil a svedl na někoho jiného vinu za to, že on sám židovskou ženu zatkl a vydal na smrt. Výpověď Ressla sedm měsíců po válce je jediný doklad o tomto udání, ovšem velmi pochybný argument o činu Doležalové. Musíme opět pochopit poválečnou dobu „honu na kolaboranty“. Ressl to tedy psal v úplně jiné době a v jiném prostředí, proto se nejprve podíváme na prostředí, ve kterém se prý uskutečnila „nejodpornější podoba udavačství“.

Ve vesnici Lidice je od r. 1939 přistěhovaná Štěpánka Mikešová (ubytovaná postupně u dvou rodin, z nichž poslední jsou Doležalovi), židovka z Moravy, která na Slovensku z obav před německým pronásledováním přestoupila ke křesťanství a potom se přestěhovala do Lidic. Neměla pobytovou přihlášku dobře vyplněnou, kolonka „Žid“ byla prázdná, české nežidovské příjmení měla po manželovi (byla rozvedená), ale jména jejích rodičů byla v pobytové přihlášce německá a pro židy obvyklá (její rodiče v té době už jistě nosili židovskou hvězdu a posléze šli do transportu). To musí být jasné především strážníkovi nebo starostovi obce. Buštěhradští četníci mohli předstírat, že o židovském původu Štěpánky Mikešové nevědí, ale jak zjistila ve fondech Národního archivu Praha archivářka Mgr. Vlasta Měšťánková, tak Štěpánka Mikešová měla přidělené tzv. registrační číslo protektorátního žida 57171 (viz 2). To znamenalo nosit viditelně židovskou hvězdu a postupně jít do transportu. Ale Mikešová se vydávala za Češku. Především četníci riskovali životy. Obyvatelům Lidic to mohlo být podezřelé. Mohli se ovšem utěšovat tím, že bude-li třeba, mohou se vymluvit, že o židovství Š. Mikešové nevěděli, vždyť byla regulérně policejně přihlášena. Není ovšem jisté, zda by jim to okupační úřady uznaly.

Doležalovi se mohli uklidňovat, že tolik neriskují a tvářili se, že o židovství své podnájemnice nevědí. Doležalová neměla důvod Mikešovou udávat, pokud by byla onou „nejodpornější udavačkou“, jak píše Kyncl, udělala by tak nejspíše dávno během těch tří let (proč by na to „nejodpornější udavačka“ čekala až do 2.6.1942?). Postoj obyvatel byl spíše nevšímavý a tolerantní. Nejodpornější udavač udávající lidi ze sadismu nebo pomsty nebo zrádcovské horlivosti mezi nimi nebyl.

Jak píše archivář Šustek (viz 2): „Četníci v Buštěhradu pravděpodobně nebyli antisemité a ani prvoplánově horliví kolaboranti, takže zřejmě mlčky po dosti dlouhou dobu předstírali, že nedokonalý pokus Štěpánky Mikešové o zatajení jejího židovství neprohlédli. Tak si lze vysvětlit, že četníci nechávali bez povšimnutí, že Štěpánka Mikešová nenosila židovskou hvězdu, ačkoliv to německé úřady již od podzimu 1941, po Heydrichově nástupu do funkce říšského protektora, nařídily. Ovšem pokračovat v předstírání,že o židovském původu Štěpánky Mikešové nevědí, bylo pro buštěhradské četníky čím dál riskantnější. Počínaje 18. březnem 1942 se okupační moc rozhodla vydávat postupně všem obyvatelům tzv. protektorátu úplně nové průkazy totožnosti opatřené fotografií, tzv. kennkarte. Upřednostněny měly být při vydávání nových legitimací „nejprve osoby, které se narodily v letech 1917–1926“ Jednalo se o opatření namířené zejména proti parašutistům, dalším lidem žijícím v ilegalitě, ale dopadalo i na občany, kteří se snažili zatajit své židovství.

Před tímto administrativně-policejním opatřením mohla ještě krátkou dobu Štěpánku Mikešovou ochránit skutečnost, že její rok narození 1906 ji nezahrnoval do věkové kategorie, které byly tzv. kennkarte vydávány přednostně. Naděje Štěpánky Mikešové, že za mlčenlivé benevolence buštěhradských četníků by se mohla protižidovským opatřením vyhýbat až do konce německé okupace, braly rychle za své. Další a zřejmě ještě větší překážkou v utajení židovského původu Štěpánky Mikešové se pravděpodobně stala pečlivá a Němci řízená registrace židovských obyvatel protektorátu.“

Protinárodní historici tvrdí, že český národ je národ udavačů, toho se rádi chytají i němečtí nacionalisté. To je samozřejmě účelová lež. Tady je jasný příklad: židovka žije v obci tři roky a nikdo ji neudá. Lidice by měly mít další památník – v Izraeli. Také to dokazuje, že Češi nebyli antisemité. Masarykovi se podařilo z nich tento nešvar vypudit svojí neúnavnou snahou o moderní myšlení.

Po útoku na Heydricha se věci mění. Němci postupně prohledávají všechna města a vesnice za nasazení desítek tisíců policistů, mužů od Waffen-SS, wehrmachtu a německých organizací NSDAP a hledají parašutisty. Ale už před tím je velký tlak gestapa, které rozbíjí odbojové sítě a denně posílá desítky českých vlastenců na popraviště. Ressl uvažuje, co dělat? Když tam Štěpánku Mikešovou nechá, přijdou na ni. Čeká jej popraviště, protože už ji dávno nezatkl. Proto Štěpánku zatkne a předá gestapu. Samozřejmě, že s o několik dní pozdějším vyhlazením obce to nesouvisí.

Nevíme, co by se stalo, kdyby četník Ressl Štěpánku nezatkl. Nejspíše by svému osudu neušla. Měla registrační číslo protektorátního žida, Němci pouze nevěděli kde je. Její rodiče byli registrováni a následně deportováni do Auschwitz. Když gestapo a německá policie vpadly do Lidic, dostala by se jim do rukou, kdyby byla muž, byla by zastřelena, protože byla žena, šla do koncentračního tábora a těžko by svoji identitu utajila. Kdoví jaký vliv by to mělo na chování nacistických úřadů k lidickým ženám, určitě by jim to nepomohlo.

Případ Štěpánky Mikešové sám o sobě nic nemění na nacistickém zločinu, naopak ho potvrzuje a umístění jejího jména na desku památníku je otázkou formální diskuse, ve které se musí vzít v úvahu účel památníku podle zakládací listiny. To nemohu posoudit. Ale příběh ovšem musí být uveden se všemi okolnostmi, musí být též uvedeno, že obyvatelé Lidic Štěpánku neudali a tolerovali tři roky, a kdo způsobil její zatčení v době heydrichiády, se neví, ale každopádně ne někdo z Lidic, ale ať už kdokoliv, stejně jen pod tlakem okolností a ze strachu o svůj vlastní život, nikoliv jako „nejodpornější ze všech udavačů“.

Chápu, že historikové se snaží o „nové neotřelé pohledy“. Co je to neotřelý pohled, když už dávno jsou fakta zjištěna, základní morální postoje zaujaty? Neotřelým pohledem může tedy být jen změna morálního postoje, pod vlivem propagandy, peněz a pochybné slávy, na postoj nemorální. V daném případě vyviňování nacismu a hledání selhání českých lidí. Tedy zadání k novému ideologickému pohledu na dějiny. Tento pohled ovšem není nezávislý, není to hledání pravdy, a pokud dobře poznáme díla takto angažovaná, zjistíme, že o pravdu nejde, jde o novou ideologii, potom to není ani nezávislá historická věda, ale nám z komunismu dobře známá ideologická pavěda.

 

Literatura:

1/ Vojtěch Kyncl: Lidice – zrození symbolu, Praha 2015(2016)

2/ Vojtěch Šustek: Nepravdivé obvinění z udavačství lidické ženy Alžběty Doležalové, in Slánský obzor č. 25, 2018, s. 48-75.

3/ Vojtěch Šustek: LIDICE-historický symbol a skutečnost. Ke kritice a interpretaci pramenů z doby okupace, in Pražský sborník historický č. 45, 2018, s. 373-405.

Obě studie Vojtěcha Šustka jsou ve formátu pdf na webových stránkách Archivu hl.m.Prahy.

 

Autor: Vlastimil Podracký | pondělí 30.3.2020 13:30 |

Zdroj: https://vlastimilpodracky.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=748563

 

 

Předneseno při příležitosti pietního aktu ke 170.výročí narození T.G.Masaryka 7.března 2020  ve Valašském Meziříčí

PhDr.Vratislav Kopp

Vážené dámy a pánové,sestry a bratři,
scházíme se již tradičně v tento den, abychom si připomněli osobnost zakladatele Československé republiky Tomáše Garrigue Masaryka, od jehož narození dnes uplynulo 170 let.0 Masarykovych zásluhách bylo už mnoho řečeno a napsáno.
Podíváme -li se zpět na jeho odkaz, zjistíme, že ne vždy se mu dostalo kladného hodnocení. Pohledy na Masaryka byly a jsou často i dnes velmi rozporuplné. Známe jej jako zakladatele moderního státu Čechů a Slováků, ale zároveň je mu i v současnosti některými vyčítáno, že přispěl ke zničení habsburské monarchie, která byla údajně téměř dokonalým soustátím. Známe Masaryka jako odpůrce antisemitismu, který byl však za tyto své postoje odsuzován jako agent světového židovstva. V tomto případě vzpomeňme kampaň klerikálů v našem městě proti jeho zvolení za poslance Ríšské rady. Ví se o něm, že byl ctěn svými studenty, ale zároveň jej jiní studenti v době vypjatého nacionalismu málem lynčovali. A což teprve další dva protiklady.
Na jedné straně TGM jako tatiček národa a proti tomu tvrzení komunistů, že v době hospodářské krize nechal Masaryk střílet do dělníků. V protikladu stojí také jeho prvorepubliková adorace a naopak útoky proti němu a Benešovi, vedené nacionalistickou pravicí v době druhé republiky mezi Mnichovem a Protektorátem.
Na zadní straně pomníku za námi je mimo jiné uvedeno datum jeho odstranění v roce 1940. Ano, němečti okupanti halasně podporovaní českými vlajkaři a dalšími kolaboranty Masaryka a jeho odkaz nenáviděli. Oproti tomu se domácí i zahraniční odboj samozřejmě k jeho odkazu hlásil. Po únoru 1948 komunisté vedli ostrou protimasarykovskou kampaň. Jeho pomníky byly opět odstraňovány v našem městě v roce 1950 a 1974. Cílem bylo osobnost TGM dehonestovat a posléze vzpomínku na něj zničit. Nic z toho se však naštěsti nepodařilo.
Masarykovy ideály humanismu a demokracie prežily všechna příkoří a ukázaly se jako 
životné až do dneška.A nebo ne?
Položme si otázku. Má Masaryk co říci dnešku, dnešním lidem,
zvláště pak mládeži v této hektické době, kdy je národ rozdělen? Kdy v záplavě dezinformací na sociálních sítich běžný člověk těžko rozezná, co je pravda a co lež ?
Čím dále, tim více jsou nám vnucovány názory, které s demokracií mají jen velmi málo společného. Jsou šířeny lidmi, kteří se vrací zpět do dob totality, protože své odpůrce napadají v duchu neblaze osvědčeného hesla „Kdo nejde s námi, jde proti nám“.
Výsledkem je cílené oslabování demokracie a stále větší názorové rozdělení společnosti. Podstatou demokracie není umlčování různých názorů a stanovisek. Podstatou demokracie je přece to staré dobré voltairovské rčení „Nesouhlasím s vámi, ale udělám vše proto, abyste svůj názor mohl obhajovat“. V tom také tkví hlavní obsah Masarykova odkazu - boj za demokracii.
Řekl jsem před chvílí, že jsme vystaveni záplavě dezinformací a Iží. Jak se tomu můžeme bránit? Tady nám Masaryk zanechal mocnou zbraň - totiž kritické myšlení, které on tak důsledně jako vědec i politik užíval. Poučme se tedy z tohoto odkazu a užívejme svého rozumu ve prospěch budoucnosti.Jen tak zůstaneme jeho odkazu věrni.

 


 

 

Hrdinství letců připomíná jedinečná výstava ve Valašském Meziříčí

Hrdinství československých letců ve službách RAF připomíná od počátku března výstava ve valašskomeziříčském zámku Žerotínů.
75.výročí konce 2. světové války a 80. výročí  bitvy o Anglii se rozhodli připomenout Svaz důstojníků a praporčíků armády ČR a Oblastní organizace ČSBS Valašské Meziříčí výstavou pod názvem Českoslovenští letci v RAF 1940-1945.
V přízemí Muzejního a galerijního centra tuto výstavu doplňují dvě navazující expozice na téma “Co mají společného Valašské Meziříčí a Lidice” a “Zapomenuté osudy hrdinů”, pořádané ve spolupráci s Občanským spolkem Lidice, Památníkem Josefa Horáka a Josefa Stříbrného z Lidic. Expozice doplňují výtvarné práce žáků a učitelů Základní školy Žerotínova ve Valašském Meziříčí.
Výstava přibližuje návštěvníkům známé i neznámé osudy československých letců, na jejichž hrdinství měla kvůli propagandě komunistické totality historie zapomenout. Vernisáž se uskutečnila ve středu 4. března 2020 ve zcela zaplněném sále v přízemí zámku.
Výstavu za účasti místostarostky města Valašské Meziříčí Ing. Zdislavy Odstrčilové a předsedy OO ČSBS Valašské Meziříčí ing. Karla Kredby zahájil kurátor MGC Jan Anlauf.  Havní projevy přednesli Ing. Ivan Lamprecht z Valašského Meziříčí a Mgr. Evžen Petřík z Gymnázia Kroměříž. Připomenuli osudy československých vojáků za II. světové války v domácím a zahraničním odboji i poválečné osudy těch, kteří válku přežili.
Obě další doprovodné výstavy představil ing. Miroslav Kaliba z Občanského spolku Lidice. Nejprve popsal osudy dvou pilotů RAF, kteří pocházeli z Lidic, velmi těžce nesli osud rodné obce a po celou válku bojovali proti nacistickému nepříteli. Dokonce po válce museli neprávem čelit výtkám, že svým odvážným postojem, kdy splnili svou vojenskou přísahu jako příslušníci 311. čsl. perutě, zavinili údajně vypálení Lidic.
Spolupráce Občanského spolku Lidice se ZŠ Žerotínova nevznikla náhodou. Právě v této škole byla v roce 2018 za účasti pánů Kaliby a Nešpora z Lidic zasazena Lidická hrušeň – “Posel naděje”. “Tato spolupráce pokračuje dodnes a jsme rádi, že jsme mohli dnešní výstavu doplnit výtvarnými pracemi našich žáků a paní učitelky výtvarné výchovy Mgr. Jany Šošolíkové,” uvedl ředitel ZŠ Žerotínova Milan Knápek.
Výstava Českoslovenští letci v RAF 1940-1945, kterou vytvořil Mgr. Filip Procházka z KVH 276th Sgdn (reenacted)RAF společně s Ing.Aloisem Martínkem členem Oblastní org.ČSBS Valašské Meziříčí,potrvá spolu s oběma doprovodnými výstavami a dalšími programy v zámku Žerotínů do 29. března 2020. „Návštěvu bych doporučil všem, kdož se chtějí dozvědět více o hrdinství našich letců, které mělo být zapomenuto. My bychom ale na jejich činy nikdy zapomenout neměli,“ uvedl jeden z návštěvníků výstavy ing. Marek Netolička.

VIZ FOTOGALERIE

Pro video-vlož do vyhledávače :     https://www.youtube.com/watch?v=Idqyy4NQFz4&t=5s 

 

 

 

 

 Cesta za svobodou.

Českoslovenští letci v perutích Britského královského letectva a jejich osudy po návratu do střední Evropy

   V pondělí 2.prosince 2019  měl příležitost zástupce naší Oblastní organizace ČSBS Valašské Meziříčí zúčastnit se konference pořádané Památníkem Lidice, Národním muzeem Praha s názvem"Cesta za svobodou".

  Protože z Valašska převáděli naši pasekáři, učitel Cyril Mach a železničáři,naše vojáky i příslušníky Obrany národa, kteří odcházeli do ciziny bojovat za republiku, tak se to týkalo i odbojářů z Valašska.
  Byly tam uváděny nové poznatky historiků, z období II. světové války z východní i západní fronty. Velmi zaujal Dr. Jiří Rajlich z Prahy, Mgr. Filip Procházka i Ing. Vochyán z Brna.
  Každý kdo se do konce ledna 2020 podívá do Prahy, ať si najde čas na výstavu "Rytíři nebes" v areálu nádherně opraveného Národního muzea v Praze, kterou měli možnost účastníci navštívit v závěru této konference, a kterou uspořádalo Národní muzeum na Václavském náměstí.
  V průběhu příštího roku použijeme náměty získané na koferenci při realizaci výstavy k období II. světové války, kterou připravujeme ve Valašském Meziříčí k 75. výročí konce II. svět.války v Evropě,v zámku Žerotínů, kde chceme především připomenout vzácnou osobnost našeho politického života - prezidenta Budovatele Edvarda Beneše.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© 2014 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode