Přízrak Bílé hory

Přízrak "Bílé hory" 1620

František Vlkovský, 1998

 

V historii každého národa jsou události, které výrazně ovlivňují jeho další vývoj. Takové události se zapisují do národního povědomí tím, že ho poznamenají, že ho posilují a zároveň varují. Ovšem jen potud, pokud je lidé znají, chápou a a chtějí se jimi poučit. Historikové totiž vytvářejí různobarevný obraz minulosti, poznamenaný dobou a místem vzniku díla, ale i osobností autora, který se snaží svými "pro a proti" zodpovědět to známé "kdo, s kým, kdy, jak a proč?".

 

Ale minulost není jen záležitostí historiků nýbrž i publicistů, spisovatelů a umělců, kteří, poučeni dějinami nebo vlastní zkušeností, po svém dokreslují obraz minulosti tak, aby nám ji přiblížili, aby nás zainteresovali a posilovali v nás cit národní sounáležitosti, vlastenectví.

 

Vedle okupace byla v českých dějinách věnována zvýšená pozornost jednak husitství, jednak českému stavovskému povstání, i když ne vždy ve stejné míře.

 

Přízrak Bílé hory se všemi jejími následky se zjevuje, vyvstává kdykoliv je ohrožována samostatnost našeho státu a jeho národní svébytnost. S bělohorskou porážkou českého stavovského povstání roku 1620 je totiž spojována "ztráta české samostatnosti a ujařmení českého národa" (Habsburky), která vyvrcholila dobou označenou Aloisem Jiráskem jako doba "temna". Po Mnichovu našel tento název svou obdobu v označení "zamořená léta".

 

Pro Františka Palackého (třebaže ukončil své Dějiny národu českého rokem 1526) byla Bílá hora (stejně jako pro všechny obrozence) neštěstím českého národa, bitvou s tragickými následky ve všech oblastech života, kdy "náš národ přišel bezmála na mizinu". Vina za porobu obecného lidu padá u něho na hlavy stavovských vůdců povstání.

 

Historikové Antonín Rezek a Josef Kalousek nevidí viníky v neurovnaných poměrech v době předhusitské ale ve stavovské šlechtě, která povýšila své zájmy nad zájmy své země. Rezek vidí navíc (stejně jako Tomek) význam Bílé Hory v upevnění habsburského absolutismu, který zúčtoval s roztříštěností, s rozkladem předbělohorského stavovského státu.

 

Historik Antonín Gindely, který se problematikou stavovského povstání zabýval nejpodrobněji, ho chápal jako výsledek politické neschopnosti, nezkušenosti, jako hazardní podnik, odsouzený předem k neúspěchu, ale také jako výsledek zahraničně politických zásahů a diplomatických intervencí.

 

Zvlášť zajímavé je dílo francouzského historika Ernsta Denise (přítele Masaryka), který nevycházel z pramenného materiálu, ale z poznatků již zmíněných historiků a velmi přitažlivě a duchaplně je dramatizoval a konkretizoval. Viděl souvislosti mezi husitstvím a Bílou horou, kdy hustitské vzepětí a sláva vyvolaly přirozenou únavu, letargii, které vyústily v nešťastné povstání a dlouhé pobělohorské utrpení všech, kdo se na něm podíleli, ale i těch, kdo byli z účasti vyloučeni. Bílá hora prý však uchránila náš stát od osudu stavovského Polska, kde sobecká, hašteřivá a úplatná šlechta přivodila oslabením ústřední moci trojí dělení a nakonec zánik Polska jako státu. U nás nešlo o zánik státu, ale jen o zánik samostatnosti, byť více tragický a doprovázený vším, co Habsburkové svým "Obnoveným zřízením zemským" sledovali.

 

Problematice Bílé hory se věnoval i historik Josef Pekař. Byl příliš historikem, než aby nepoznal jednostrannost některých historických soudů a nesnažil se proto o komplexnější pohled. Stejně jako Palacký chápal bělohorskou porážku za neštěstí "bez míry a hranic", ale její příčiny viděl v přílišné důvěře českých stavů v cizí pomoc, zvláště pomoc protestantské Unie v čele s nezkušeným Fridrichem Falckým, a ve zradě Luteránského Saska, odkud se k nám už v době předbělohorské šířilo luteránství a přispívalo k poněmčování české společnosti. Podle Pekaře neznamená Bílá hora konec státní samostatnosti (k tomu došlo až uplatněním tereziánských a josefovských reforem státní správy v 18. století), třebaže už současníkům bylo jasné, že se český stát stal po Bílé hoře jen habsburskou provincií, že české dějiny ztrácejí svou světovost.

 

Všechny tyto úvahy nezůstaly bez kritických výhrad některých historiků, jakým byl například Kamil Krofta, Vyvrátil představu o pokrokovém charakteru habsburské monarchie v jeho centralizované podobě. Příčinu stavovského povstání viděl v protikladu mocensko – politických zájmů mezi habsburskou monarchií a českými stavy, v protikladu, který byl prohlubován rozdílným náboženstvím soupeřících stran. O porážce na Bílé hoře rozhodly přesila, větší obratnost a schopnost habsburských politiků, kteří se dovedli v evropské situaci lépe orientovat a nakonec pro sebe vytěžit to, co česká strana dost neuváženě až lehkomyslně vyvolala, nenabídla. Velká většina historiků vidí především její negativní dopad na další vývoj českého státu, který byl pokořen a jeho lid ujařmen podle představ rakouských Habsburků, pobělohorské šlechty - z velké části cizácké - a katolické církve.

 

Co tedy je a čím varuje zlý bělohorský sen, ten přízrak, který poznamenal na staletí další vývoj českého národa?

 

Zahrnuje všechno, co nám připomínají díla historiků, poučených archivním, dobovým materiálem. Všechno, co o této době předkládají spisovatelé a umělci svým čtenářům a divákům, všechno to historicky poučné a varujcí ..... .

Při konkretizaci toho připomínaného a varovného je možno vycházet z "Obnoveného zřízení zemského" z roku 1627 (jeho autorem je Otto Nostic). Bylo vydáno německy a Čechy jsou v něm nazývány "zemí po ohavné rebelii dobytou".

Z jeho kapitol lze odvodit vše co následovalo po jeho vyhlášení.

Jsou to změny, kdy stav duchovní je prohlášen za přední stav v zemi, kdy

nebylo povoleno žádné jiné vyznání než katolické.

Všem městům byl na sněmu přiznán jen jediný hlas a sněmům dovoleno jednat jen o povolení berní.

Úředníci měli přísahat jen králi (nikoliv zemi – podobně později učinil v Německu Adolf Hitler, kde všichni museli přísahat vůdci), který si vyhradil právo "zákonodárné" a nejvyšší soudní moc k níž se bylo možné odvolat od soudů zemských. Králi náleželo právo rozhodovat o zakoupení majetku (inkolát), které dříve příslušelo stavům a tak přispívalo k regulaci přílivu cizinců.

Němčina se stala vedle češtiny řečí úřední a království české prohlášeno za dědičné v rodu habsburském po meči i po přeslici.

 

Již popravy na Staroměstském náměstí a sťaté hlavy potupně vystavené na Mostecké věži daly tušit, že další habsburská opatření budou stejně tvrdá a bezohledná (ty sťaté hlavy – byl mezi nimi i rektor Univerzity Karlovy, lékař Jan Jesenius – tam byly ponechány až do doby než se rozpadly a musely se na to dívat i malé děti). Ferdinand II. raději chtěl mít království hložím zarostlé, než aby v něm trpěl jediného kacíře. Tak se dostala katolická církev do výsadního postavení a to jí dalo i možnost rekatolizace všemi prostředky.

Univerzita byla odevzdána jezuitům a svěřena jim cenzura duchovního života.

Byl zrušen Rudolfův Majestát, byli vypovězeni všichni nekatoličtí kněží (1624) a v roce 1627 i veškerá nekatolická šlechta.

Vojenské oddíly násilím a často s velkou brutalitou obracely nekatolíky na víru katolickou. Zvláště promyšlené bylo protireformační úsilí Tovaryšstva Ježíšova – jezuitů.

Každý prostředek, který splnil svůj účel jim byl dobrý.

 

Mučednická hranice Mistra Jana se změnila ve svatojánské pálení čarodějnic.

Nádhera barokních paláců a chrámů, oslavy svatořečení Jana po 336 letech, honosné svatojánské poutě mají dát účastníkům zapomenout na světské starosti, na hmotnou a mravní bídu pobělohorské doby.

Protireformační úsilí jezuitů nebylo jen v jejich kázáních, misiích, zpovědnicích ale i v cenzurní činnosti a výchově mládeže.

"Učíme zadarmo, ale ne nadarmo", tak charakterizoval Karel Havlíček Borovský jejich úsilí o převýchovu v jednom ze svých epigramů.

 

Vítězství katolicismu nad protestantismem, rekatolizace a "setrvání ve víře otců" vedlo k několika vlnám emigrace, kdy ze země utíkají měšťané, šlechta, inteligence ale i poddaní, kterým se vystěhování nepovolovalo.

Jejich počet nelze přesně stanovit ale nejde tu o počet, o množství emigrantů, nýbrž o kvalitu těchto ztrát: odcházejí tu totiž ti nejlepší, nejodolnější, nejpevnější ve víře.

Z těch nejznámějších jsou to J.A.Komenský, historik Pavel Skála ze Zhoře, Pavel Stránský ("O Českém státě"), Jiří Třanovský, Heřman Augustin, který se dostal až do Ameriky (osada "Maryland").

 

S emigrací souvisí i ožebračování postižených, které bylo o to větší, že konfiskační komise odhadovala majetek "viníků" hluboko pod cenou a kupní cena byla záměrně vyplácena ve znehodnocené měně. Byla to tzv. dlouhá (lehká) mince, která měla jen 1/8 ceny měny dřívější.

Toto okrádání bylo dílem zvláštního spolku lidí nezměrně hrabivých, jakými byli místodržitel Karel z Liechtenštejna, Albrecht z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova, nizozemský obchodník Van de Witte a židovský bankéř Jakub Baševi.

Podařilo se jim získat velký majetek, konfiskacemi ožebračit postižené a svými finančními machinacemi přivodit v roce 1623 státní bankrot.

Česká šlechta, početně i hospodářsky oslabená, byla postupně vystřídána šlechtou cizí, většinou německou, španělskou a vlašskou, jejíž hlavní snahou bylo zavděčit se Habsburkům a vyždímat ze svých poddaných co nejvíce.

Svědčí o tom "Selský otčenáš" ze Selských balad Jaroslava Vrchlického.

Téměř jedna pětina statků v Čechách se dostala do rukou Eggenberků, Trautmansdorfů, Ditrichštajnů, Liechtenštajnů, Schwarzenberků, Thunů, Stadionů a dalších, ale i surových vojenských dobrodruhů typu Dona Martina Huerty (Huerta-poberta, původně krejčí, později svobodný pán z Velhartic) nebo jeho španělského druha Marradase, který si počínal stejně "ukrutně a nekřesťansky".

Zrovnoprávnění němčiny s češtinou bylo ústupkem cizincům, kteří neuměli česky a u nás se zakupovali za lehkou minci. Ve skutečnosti tu bylo upřednostňování němčiny a posilování německého živlu u nás.

 

Neznámý český bratr ve své "Lamentaci, pláč a nářek země české" varuje a vyzývá: "Cizích hostí a cizozemců sobě na ňadra nesázejte, nebo ti ne vašeho dobrého, ale užitku svého hledati budou, vás rozptýlí, jedny proti druhým rozdvojí a summou Vás sežerou ....". Tento citát je z Knihy bolestí a smutku, kterou jako výbor z moravských kronik 17. století připravil historik Josef Polišenský

 

V roce 1627 je popraven kněz Matouš Ulický, který vedl selské povstání na Čáslavsku a Kouřimsku. Jeho poprava byla provedena s odstrašující důkladností. Nejprve mu byla uťata pravá ruka, pak sťata hlava, vyžena střeva a tělo bylo rozčtvrceno. Jeho pozůstatky byly pak nabodnuty na pět kůlů postavených kolem šibenice.

(A to nebyli islamisté – to vykonali křesťané!)

Nejznámější a umělecky nejzdařilejší (i díky Vávrově filmové podobě) je Kaplického "Kladivo na čarodějnice".

 

Historici nám připomínají i chyby, které by se neměly opakovat:

 

Aby lidé nebyli znovu za víru, za přesvědčení trestáni nebo museli ze své země odcházet, utíkat .... .

Aby se národ nerozdvojil a zvůlí jedněch trpěli druzí ..... .

Aby pak jedni žili v hojnosti a druzí strádali ..... .

Aby se znovu knihy nepálily a lidé nebyli spalováni vzájemnou nenávistí ..... .

Aby "lehká" mince znovu ožebračovala národ ve prospěch cizáků .... .

Aby se násilí, válka, zvláště ta bratrovražedná, nestaly východiskem, prostředkem řešení konfliktů .... .

 

J. A. Komenský ve své "Panegersli" (Všebuzení), která má lidi probouzet z netečnosti a povzbuzovat k nápravnému dílu jakoby našel jasnozřivé řešení:

 

"Jsme všichni spoluobčany jednoho světa, všichni jedné krve, my, celé lidské pokolení. Kdo nám zabrání abychom se nespojili v jedné zemi? Před našima očima je jen jediný cíl: Dobro lidstva, a my odložíme všechny ohledy na sebe, na národnost, na náboženství."

 

Dokážeme to?

 

Prozatím alespoň my, Evropané?

 

© 2014 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode