TŘI VZPOMÍNKY 

NA KLUKOVSKÁ LÉTA ZA KUPACE

vzpomínky napsal Milan Kejzlar,člen Obl.org.ČSBS Valašské Meziříčí

 

JAK JSME CHTĚLI ZÍSKAT ZBRANĚ

Nevzpomínám si přesně na datum toho dne, kdy jsme se s Pepkem dohodli, že se pokusíme navázat styk s našimi vojáky, kteří byli po 15. březnu 1939 uzavřeni na ubikacích v kasárnách ve Valašském Meziříčí. Muselo to být krátce po okupaci, vzpomínám si jen, že v dohodnutý den bylo slunečné odpoledne a my jsme se Žerotínovou ulicí dostali k několika domkům, které byly posledními v ulici. Zatím co kasárenskou bránu střežil německý voják, neviděli jsme žádného německého vojáka, který by střežil dlouhý drátěný plot, jímž byl oplocen kasárenský objekt od západu. Jako malí kluci (Pepkovi bylo 12 a mně 11roků) jsme nevzbudili pozornost hlídkujícího německého vojáka, a tak jsme se rozběhli na louku, která sousedila s kasárenským areálem. Předstírali jsme, že si na prázdné louce hrajeme na chytanou, a tak jsme se nenápadně přibližovali ke kasárenskému oplocení. Současně jsme s napětím sledovali, co se za drátěným plotem v kasárnách děje. Trochu nás zklamalo, že se tam nedělo nic. Naše naivní představa byla, že naši vojáci jsou stále ještě ozbrojeni a že budou ochotni nám přes plot podat jednu nebo dvě pušky….

Konečně jsme se v rámci honičky dostali co nejblíže ke kasárenskému plotu. Když jsme se ujistili, že jsme zcela mimo zorné pole německého strážného, zalehli jsme k plotu. Vybrali jsme si místo, které bylo v blízkosti betonového kontejneru na odpadky, z něhož vycházel slabý sloup kouře. Vzpomínám si, že jsme se dohadovali, jestli ten drátěný plot přelezeme, nebo budeme čekat na to, až se objeví některý z našich vojáků. Naše dohadování bylo přerušeno skřípěním pantů na dveřích jednoho z dřevěných baráků. Intuitivně jsme se přikrčili k vlhké zemi a pozorovali jsme prostor, který jsme mohli přehlédnout. Náhle se za rohem odpadkového kontejneru objevil náš voják, který vynášel žhavý popel v kovovém kbelíku. Vystoupil na špičky a vysypal popel do kontejneru. Chvíli pozoroval výsledek své činnosti a tuto chvíli využil Pepek, který na vojáka tlumeně zavolal. Voják odtrhl oči od žhavého popela a udiveně se podíval směrem k nám.

Co tady chcete kluci?“

Nemůžete nám dát svou zbraň-pušku nebo aspoň bodák?“, ptal se tlumeně Pepek.

Koukejte, ale honem mazat domů! Copak myslíš, že nám Němci nechali naše zbraně?“

Voják se otočil a pomalu s prázdným kbelíkem zmizel za rohem betonového kontejneru. Náš sen o získání zbraní proti nenáviděným okupantům se rozplynul. Už si nevzpomínám, jak jsme se od kasárenského plotu dostali zpět na ulici a domů.

I po 67 letech cítím kousek zklamání, které jsem tenkrát zažil. Dnes už ale uznávám to, že kdyby se objevil koncem března 1939 11letý kluk s puškou v ulicích města při návratu domů, nebo kdyby při pozdější prohlídce Němci v domě mých rodičů nalezli pušku, byly by následky tohoto našeho „dobrodružství“ katastrofální. Uvědomuji si, že to byla jedna z událostí, kterých bylo v mém životě několik a které dnes už nevnímám jen jako náhodu.

 

JAK JSME CHTĚLI POSLOUCHAT LONDÝN

Krátce po okupaci se mezi lidmi rozšířila zpráva, že Paříž vysílá zprávy v českém jazyku. Toto vysílání pomáhalo našemu sebevědomí, které po 15.březnu 1939 silně pokleslo. Pařížské vysílání jsme poslouchali velmi pozorně po celou dobu jeho trvání-žel, po porážce Francie se tento zdroj informací zcela odmlčel. Současně však začal vysílat ve 20.45hod. v českém a slovenském jazyce Londýn.

Nikdo z nás pamětníků nezapomene na typickou znělku BBC, jíž bylo písmeno V, realizované čtyřmi údery. I když vysílání probíhalo ne jedné středovlnné a několika krátkovlnných frekvencích, podařilo se Němcům postavit dostatečně výkonné rušičky, které příjem vysílání na středních vlnách prakticky znemožnily. Jedinou možností byl příjem na krátkých vlnách, kde bylo možno rušení minimalizovat např. vhodným nasměrováním rámové antény.

Protože vysílání zahraničního rozhlasu, v němž vystupovali i čelní představitelé zahraničního odboje, významně přispívalo k národnímu uvědomění a posilovalo náš odpor proti okupantům, vymysleli okupanti kromě kruhových terčíků s otvorem pro navlečení na knoflík ladění radiopřijímače nápisem POZOR! POZOR! POSLOUCHÁNÍ ZAHRANIČNÍHO ROZHLASU SE TRESTÁ KÁZNICÍ NEB I SMRTÍ! V dalším kroku byl i velmi krutý zásah do každého radiopřijímače, který měl krátkovlnný rozsah. Každý takový přijímač musel být odvezen do opravny, kde byla odstraněna krátkovlnná cívka, nebo musel být jiným způsobem upraven tak, aby nebyl možný příjem na krátkých vlnách. A to byla historická chvíle pro radioamatéry. Pokud mohli, pokoušeli se všelijak „zmrzačené“ přijímače upravit tak, aby jejich majitelé mohli i na krátkých vlnách zakázané vysílání poslouchat. Mělo to však drobný háček. Na přijímači nesměly být zřejmé opravné úkony-zejména v zájmu majitele přijímače, ale i v zájmu toho, kdo tuto opravu vykonal.

Tyto události jsem prožíval jako zapálený radioamatér, který už uměl podle návodu postavit jednolampovku se zpětnou vazbou (chodil jsem do sekundy, měl jsem 13roků) a za sebou jsem měl už několik úspěšných krystalek. Své radioamatérské úspěchy jsem halasně deklaroval mezi spolužáky, a tak ani není divu, že se na mě jednou obrátil spolužák Lubo s žádostí, abych jeho rodičům upravil „zmrzačený“ přijímač do stavu, který by umožňoval příjem zahraničního vysílání. Věděl jsem, že na takovou obnovu je nutná krátkovlnná cívka. Ale takovou cívku jsem sám ještě v této době neuměl vyrobit a ani v obchodech pochopitelně tenkrát nebyla ke koupi. Vyspělí radioamatéři tyto cívky vyráběli sami a nazývali je ,,Churchillky “, podle britského premiéra. Když jsem tento problém vysvětlil Lubovi, přišel příští den s originálním nápadem. Sdělil, mi že v Sokolovně jsou zabaveny všechny věci, které patřily deportovaným Židům a mezi těmito věcmi jsou i radiopřijímače. A protože zabavení židovského majetku proběhlo ještě předtím, než byly u radiopřijímačů,, amputovány“ krátkovlnné rozsahy, musí být v těchto zabavených radiopřijímačích i tyto krátkovlnné cívky!

A tak jsme jednoho podzimního podvečera prolezli od Bečvy děravým plotem do nádvoří Sokolovny. Opatrně jsme s Lubou prošli k masivním dřevěným dveřím a po malé chvíli se nám podařilo paklíčem otevřít vchod do chodby. Věděli jsme, že všechny věci, které nacisté zabavili židovským spoluobčanům jsou v tělocvičně. Tato skutečnost byla veřejným tajemstvím. Chodbou jsme se proplížili až ke dveřím šaten a tam naše snažení skončilo. Tyto dveře byly nejen opatřeny masivní petlicí a mohutným zámkem, ale byly i několikrát přelepeny a opatřeny razítky s říšskou orlicí. Myslím si, že právě v té šeré chodbě jsme si uvědomili nereálnost našeho záměru. Měl jsem s sebou sice nějaké nářadí, ale bez světla jsme předpokládanou práci nemohli udělat. Světlo naší baterky mohlo být zřetelně vidět z frekventované Sokolské ulice, ale hlavně porušení těch obludných pečetí s orlicí by jistě vyvolalo vyšetřování, a o zdatnosti vsetínského Gestapa jsme ani my nepochybovali.

Vzpomínám si, že jsme při ústupu měli značné problémy se zamčením oněch dřevěných dveří vedoucích do nádvoří Sokolovny. Ale nakonec i to jsme s potížemi zvládli. Cestou domů jsme toho moc nenamluvili. Oba jsme cítili porážku.

Cesta však vedla jiným směrem. Uvědomil jsem si, že to byla moje neznalost technických možností, které by Lubovým rodičům i nám umožnila příjem zahraničního vysílání. Od několika starších známých jsem si vypůjčil radioamatérské časopisy, kde jsem se dopídil k údajům o technologickém řešení krátkovlnných vstupních obvodů.

Začal jsem laborovat na realizaci jednoelektronového (tenkrát se říkalo jednolampového) bateriového přijímače a po delší době se mi podařilo takovýto zpětnovazební krátkovlnný přijímač vytvořit. Neměl jsem však ,,technickou“ odvahu, abych se pokusil do složitého superhitu, který měli moji rodiče, tuto primitivní krátkovlnnou vstupní část zabudovat.

A tak jsem jen v zastrčené části našeho domu provozoval na sluchátka příjem vysílání z Londýna a později i z Moskvy a pokud spojenci od roku 1943 ohlašovali některá významná vítězství, zval jsem ke své ,,jednolampovce“ i tatínka.

Moje ,,jednolampovka“ se dožila historického okamžiku, když Němci před koncem války zabavili všechny evidované radiopřijímače a po osvobození Valašského Meziříčí nebyly žádné informace o kapitulaci nepřítele.

Když probíhal akt kapitulace, půjčil jsem svá sluchátka plukovníku Čečinovi, sovětskému veliteli města, který u nás od 6.května 1945 měl zřízeno velitelské stanoviště a který s velikým dojetím vyslechl moskevské vysílání o konečném vítězství nad nepřítelem.

 

TŘINÁCT DNÍ PŘED OSVOBOZENÍM

I když všechno v přírodě ukazovalo na nastupující jaro a celým životem prostupovala vůně blížící se svobody, nebylo možno nevidět na každém kroku projevy tvrdosti a krutosti nacistických mocipánů. Zatímco místní kolaboranti už přestávali okázale nosit na svých kabátech okrouhlé odznaky s hákovým křížem a někteří se opět začali vracet ke komunikaci v češtině, příslušníci SS, kteří byli usídleni v hotelu Modrá hvězda vyvíjeli horlivou činnost pro zachování jejich ,,tisícileté říše“.

Zásadně se změnil i režim výuky na našem gymnáziu. Protože budovu gymnázia zabrali příslušníci uniformované Todtovy organizace, probíhala ,,výuka“ tak, že studenti byli podle jednotlivých tříd zváni v některé dny v týdnu do Janyškovy továrny v Krásně, kde jim jednotliví profesoři určili látku, kterou si mají nastudovat. Byla to vlastně moderně řečeno, jakási forma ,,dálkového studia“.

Už od předchozího roku však byli studenti nejvyšších ročníků povolávání německou správou do tzv. Technische Nothilfe a byli posílání do Německa, zejména na odklízení trosek po spojeneckém bombardování. V této době jsem chodil do sexty a protože studenty oktávy i septimy už povolali k této nezáviděníhodné činnosti, rozhodli moji rodiče, že ,,přeruším“ studium na gymnáziu a budu přeřazen do kategorie, které totální nasazení tolik nehrozilo . Tak jsem se ze dne na den stal učněm v textilním obchodě svého tatínka.

Od podzimu roku 1944 byli občané města asi jednou měsíčně zváni na nucené opevňovací práce, které řídila německá vojenská správa. Tak například v září 1944 jsme ve tříčlenné pracovní skupině kopali výkop pro betonový bunkr v areálu tehdejšího Lidového domu (dnes zámek Žerotínů). V únoru 1945 jsem na krásenském hřbitově kopal hroby pro německé vojáky, kteří zemřeli ve vojenské nemocnici, zřízené v Ústavu pro hluchoněmé a v březnu a dubnu jsme ve stejné tříčlenné skupině kopali další výkopy pro bunkry u Trojice a na Králově ulici. Někteří moji vrstevníci byli posílání na kopání zákopů, protože východní fronta se neodvratně blížila k nám.

Mimo tyto pracovní brigády, které popisuji, abych ilustroval blíže atmosféru v poslední třetině dubna 1945, jsem vykonával v pracovních dnech povinnosti učně v textilním obchodě, kde téměř nebylo co prodávat, protože válečné úsilí Říše vysálo z normálního trhu nejen potraviny, ale i textil, cigarety a mnohé ostatní produkty denní potřeby. Vzpomínám si, že od začátku roku 1945 jsme už jen prodávali límce k pánským košilím, knoflíky, hřebínky a spony na pásky (a to jsme měli hrdé označení ,,Módní dům“!).

Bylo to 23.dubna po polední přestávce, kdy pan Plachý, který pracoval jako aranžér výkladů, chtěl vykouzlit i z toho minima dostupných produktů aspoň ve výkladní skříni zdání dostatku zboží. Otevřel výkladní skříň vpravo od vchodu do obchodu a poslal mne pro něco dovnitř. Byl to nějaký stojánek na zavěšení klobouku nebo něčeho jiného. Když jsem se vracel z obchodu a stál jsem před vchodovými dveřmi, uviděl jsem, jak z pravé strany podloubí (dnes Pospíšilovy ulice) vybíhá muž, který měl spoutány ruce a křičel: ,,Vy vrazi! Vy vrazi!“ Ten muž doběhl asi na úroveň zdi mezi naším domem a Sekerkovou trafikou, když ze směru, ze kterého utíkal, se vynořil urostlý příslušník SS v černých holínkách a namířil pistoli na utíkajícího muže. Ten výstřel jsem ani nevnímal, viděl jsem jen, jak prchající muž zavrávoral a padl pod okraj chodníku. Ten esesák přišel k němu a z těsné blízkosti - stál nad mužem, který sváděl smrtelný zápas – vystřelil podruhé. Jako kdyby se vracel z procházky, zastrčil pistoli do pouzdra a pomalým krokem se vracel k hotelu Modrá hvězda. Snad to byla náhoda, že k zavražděnému muži přicházel pan Martin, který byl německým velitelem městské protiletadlové ochrany a myslím, že měl i funkci místostarosty. Na jeho pokyn vyběhli z radnice dva muži s nosítky a zavražděného muže odnesli do budovy radnice.

Můj vnitřní svět se zhroutil. S tím stojánkem v ruce jsem vběhl otevřeným vchodem zpět do obchodu, proběhl jsem lokálem až ke schůdkům na chodbu. Vyběhl jsem z obchodu, opřel jsem čelo o chladnou zeď chodby a nemohl jsem se ubránit vzlykání…Nemohl jsem tomu člověku nějak pomoct? Vše proběhlo tak strašně rychle – nešlo ho vtáhnout do obchodu?

Teprve po osvobození jsem se dozvěděl jméno muže, kterého tak chladnokrevně zastřelil esesák před našim domem na meziříčském náměstí. Byl jedním z mnoha statečných mužů a žen, kteří pracovali v odboji a přinesli pro náš svobodný život nejvyšší oběť…

 

© 2014 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode