Plukovník Jan Fajkus

 
 

Plukovník Jan Fajkus

narozen 1912 v Těšíně.

Otec Jana Fajkuse byl vojákem z povolání. Nejprve na posádce v Hranicích na Moravě a od roku 1927 ve Valašském Meziříčí, které se tak stalo Janovi domovem na celý život.Na dráhu profesionálního vojáka Jan Fajkus původně nepomýšlel.Vystudoval vyšší průmyslovou školu strojnickou v Ostravě, pracoval u Bati ve Zlíně, kde jak vzpomínal, získal ty nejlepší znalosti a potřebné zkušenosti se strojní výrobou, konstrukčními prvky strojů a technických zařízení.

V roce 1934 narukoval v rámci výkonu základní vojenské prezenční služby do čsl. armády. Nejprve do Košic a později do Plzně. Tady se rozhodl zůstat ve zbrojní škole a stal se důstojníkem technické zbrojní služby. Jako člen příslušného oddělení inisterstva národní obrany kontroloval a přejímal pro vojenskou správu munici. Do jeho rajonu spadalo třináct podniků na Moravě.

Během mobilizace v září 1938 poručík Fajkus zajišťoval dodávky vojenské munice. Když mobilizace skončila, staral se až do srpna 1939 o likvidaci výroby pro vojenské účely v jednotlivých podnicích.

První odbojová činnost po okupaci byla neorganizovaná a individuální. Jan Fajkus považoval za samozřejmost, že se do odbojové činnosti zapojil. Spočívala v odvážení osobních zbraní, které Jan Fajkus předával individuálně a počty zbraní, které předal budoucím odbojářům ani jména osob (o čemž nemohla být vedena evidence) si nezapamatoval. Pro odbojovou organizaci Obrana národa současně prováděl zpravodajskou činnost jako spojka. Tuto práci mohl vykonávat proto, že nebyl vázán jen na zbrojnici v kasárnách, ale kontrola jednotlivých zbrojních podniků na Moravě mu byla zpočátku ponechána.Pak byl demobilizován.

Bylo mu nabídnuto místo učitele autoškoly, kontrolora, ale začal také jednat o odchodu do zahraničí, do Anglie.

Prostřednictvím firmy SIGMUND v Olomouci-Lutíně se mu podařilo získat cestovní pas a výjezdní povolení do Anglie, jako zaměstnanci v sesterském závodě v Newcastelu.Všechny formality se podařilo vytřídit až po 1. září 1939, kdy už v důsledku napadení Polska Německem bylo britské vyslanectví v Praze uzavřeno a vstupní víza se tak nepodařilo získat.Nic z plánované cesty za hranice se tak neuskutečnilo.

Události se řítily vpřed, nebylo možné předvídat, co přinese příští den, co příští hodiny.

Tak přišel 6. prosinec 1939, den, který změnil život Jana Fajkuse na celý zbytek života.

 

 

Vypráví Jan Fajkus:

(zpracováno dle vyprávění Jana Fajkuse, zaznamenaného jeho přítelem Františkem Vlkovským v roce 1992 a později ve zkráceném znění zveřejněném jako rozhovor v Moravských listech dne 16. února 1993).

Od prvých dnů okupace existovala ilegální organizace Obrana národa.

Velitelem ostravské oblasti byl nejprve plk. Klímek a po jeho zatčení kapitán Mácha. Spojení zajišťoval poručík Čestmír Rusek, který byl kdysi můj spolužák.

Dostal jsem za úkol zorganizovat odbojovou skupinu Obrany národa ve Valašském Meziříčí. Ve Valašském Meziříčí v té době Obrana národa neměla žádné spolupracovníky. Jednal jsem nejprve s npor. V. Zborníkem a npor. Josefem Strnadlem, kteří pak navázali další činnost s npor. Rubinou, Janyškou a Fr. Malíkem. Ostatní členy jsem již neznal, protože mi zůstala jen funkce spojky mezi Ostravou a Valašským Meziříčím. Odboj byl však vyzrazen, začalo zatýkání v Brně, Olomouci, začátkem prosince 1939 také v Ostravě. Gestapo zatklo štábního kapitána Máchu. Jeho pobočníkovi poručíku Ruskovi se však podařilo uniknout a přišel mne 6. prosince 1939 varovat, že dojde k zatýkání i v dalších organizacích Obrany národa, tedy i ve Valašském Meziříčí.

Rozhodli jsme se následujícího dne vyrazit přes Slovensko, protože poručík Rusek měl spojení na skupinu železniční Obrany národa. Můj otec nás však přesvědčil, že si máme okamžitě zabalit jen ty nejnutnější věci a odejet ještě večer 6. 12. 1939. Pomáhal nám pan Martínek z Celnice ve Valašském Meziříčí, který byl členem železničářského odboje ve Valašském Meziříčí. Poručíku Ruskovi předal peníze na cestu a dovedl nás na Brňov, do železničářské rodiny pana Koláčka, který pracoval ještě se svým spolupracovníkem od dráhy jako spojka a převáděli na Slovensko. a tak se nám podařilo uprchnout na Slovensko a odtud do Maďarska, které v té době sahalo až k Novým Zámkům. Měli jsme štěstí, že jsme uposlechli mého otce. Druhý den, 7.12.1939 ráno mne do našeho domu gestapo přišlo zatknout. (To jsem se ale dozvěděl od mého otce až po válce).

Nejprve jsme jeli večerním vlakem do Horní Lidče, tam jsme přestoupili do nákladního vlaku a vystoupili až v Lukách pod Makytou. Dál jsme šli pěšky do Půchova a ranním vlakem pak do Nového Mesta nad Váhom, kde nás pan Koláček předal vedoucímu hotelu proti nádraží. Ten nás pak poslal do Bratislavy, abychom ho čekali v hotelu Grand a Koláček se vrátil zpět domů.

Na nádraží jsme narazili na další dva kamarády poručíka Ruska, kteří už byli v Bratislavě dva dny, byli bez peněz a spojení – jednalo se o por. Emana Kozderu a por. Josefa Fialu.

Hoteliér nás nakonec zavezl do pohraničního pásma, kde nás předal spojce, která nás měla převést do Maďarska. Náš průvodce měl s sebou dva psy, kteří cestu dobře zajišťovali. Jeho úkolem nás bylo převést na železniční stanici Senec, která už byla na maďarském území. Na stanici jsme měli dojít tak, abychom stihli nastoupit do rychlíku na Budapešť, který měl jet údajně ve 3 hodiny ráno.

Dodnes nevím, zda tato zpráva byla záměrně špatná, nebo byl náš průvodce nesprávně informován, ale žádný takový rychlík v jízdním řádu nebyl, takže když jsme se po půlnoci objevili na železniční stanici, nemohlo se stát nic jiného, než že nás maďarská policejní hlídka zadržela. První rychlík do Budapešti měl odjezd až v 5 hodin ráno. Na stanici jsme byli drženi až do příchodu pohraničních úředníků. Jeden z nich uměl slovensky, tak se nám podařilo domluvit. Po výslechu nám oznámili, že nás vrátí na Slovensko. Toto jsme odmítli s tím, že jsme předložili vojenské legitimace a požádali dokonce o zbraň. Toto gesto změnilo jejich rozhodnutí a oznámili nám, že nás budou internovat.

V doprovodu četníků nás dopravili do Nových Zámků, kde už byli vězněni další emigranti – Melíšek, Janotka, Celetka, npor. Hendrych a další, jejichž jména si už nevzpomínám. Následujícího dne jsme se rozrostli o další dva – Procházka, Doležal. Po třech dnech nás převezli do věznice v Komárně, později do dál do Budapešti, kde nás vyšetřovali na protišpionážním oddělení (na cele pro jednoho nás ubytovali 13), pak nás převezli do vězení v kasárnách Marie Terezie, kde nás na jedné světnici ubytovali celkem 25 českých uprchlíků a později nás konečně umístili v pevnosti Citadela. Poměry v Citadele byly velmi neutěšené. Zpočátku jsme byli živeni jen chlebem a špekem po dobu 3 týdnů. Na neustálé intervence jsme nakonec dosáhli toho, že jsme se stravovali v kuchyni maďarských vojáků. Náš početní stav se neustále zvyšoval a když k nám konečně přidali i skupinu, která byla dosud internována v opačném rohu kasáren a o níž jsme dosud nevěděli, dosáhl náš počet čísla 50 mužů.

Může se to zdát divné, ale vězení v Maďarsku v Citadele patřilo k nejkrásnějším okamžikům odboje. Ne proto, že s námi maďaři zacházeli vcelku slušně, ale spíš proto, že jsme byli plni nadšení a odhodlání bojovat za svou vlast. Sešlo se nás tam kolem padesáti a abychom toho času co nejlépe využili, měl každý den některý z nás přednášku ze své profese.Tak si vzpomínám napříkla na přednášku profesora Nigrina z Uherského Hradiště, který hovořil o řecké mytologii a římských dějinách.Po celou dobu jsme však věděli, že se musíme pokusit o útěk. Nejnutnější věci jsme měli stále připraveny.

Poručíka Čestmíra Ruska Maďaři vydali Němcům, kteří si ho přijeli do Maďarska vyzvednout. Po válce jsem se dozvěděl, že byl popraven v roce 1942 i s celou skupinou Obrana národa v Berlíně. Malé skupince Čechů, mezi nimiž jsem byl i já se podařilo uprchnout. Bylo to koncem ledna 1940, kdy se při převozu vězňů podařilo devíti z nás utéci. Maďaři z toho nevyvozovali žádné důsledky. To nás povzbudilo natolik, že se ihned tvořily různé skupinky, které plánovaly útěk i když byl objekt střežen vojáky.

Dne 6. února 1940 přišla stráž, aby 10 z nás nastoupilo na vodu, pro níž se chodilo k hydrantu, vzdálenému asi 150 m od brány pevnosti. Doprovázeli nás tři strážní, venku bylo mínus dvacet stupňů mrazu. Strážní měli těžké kožichy a my byli oblečeni jen lehce. Rozběhli jsme se k hydrantu pro vodu a jakmile jsme byli z dohledu strážných, npor. Hendrych, npor. Martinec, Boris a já jsme zahodili jsme kbelíky a dali se na útěk. Strážní začali pokřikovat a nakonec i stříleli, ale jestli mířili, nebo jaké měli patrony, to nevím. V namrzlém sněhu se utíkalo těžce, ale nakonec se nám podařilo dostat pod kopec. Tam však byl strážník, který upozorněn střelbou chytil první dva z nás a mně a ještě jednomu se podařilo utéci.Pak jsme ještě narazili na ještě na dalšího utečence Muchu.

Nastalo bloudění po Budapešti a Boris, který byl ještě před zatčením ubytován v jednom soukromém bytě tam se mnou zašel. Jaké bylo naše překvapení, když jsme v tomto bytu našli naše průvodce z Brňova – Koláčka a Otáhala, kteří v důsledku prozrazení linky museli také z Protektorátu uprchnout. Prostřednictvím francouzského konzulátu, který zřídil úřadovnu pro uprchlíky jsme se pak vydali na další cestu z Maďarska.

Po třech dnech čekání se nám ohlásil někdejší průvodce pražského Čedoku se sdělením, že transport do Jugoslávie je zajištěn. Vlak z Budapešti měl v mrazivém počasí tři hodiny zpoždění.

Do pohraniční vsi Kskunhalas jsme namísto o půlnoci přijeli až druhý den v poledne. Tam nás čekala spojka. K sobě domů nás ten člověk vzít nemohl a do setmění bylo daleko. V hospodě v malé pohraniční vsi bychom byli nápadní, tak jsme na příchod noci čekali v malé roubené šopě.

Za tmy pro nás deset uprchlíků přijely dvoje saně. Před hranicí nás vysadili, průvodci ukázali do tmy a řekli „tady půjdete, směr Jugoslávie“.

Při přechodu hranic nás zajala srbská hlídka. Chovali se k nám velmi dobře, zajistili ubytování, stravu a příští den nás pod patronací Červeného kříže dopravili oklikou (hlavní trať hlídala pátá kolona spolu s gestapem) do Bělehradu do Slovanského domu.

V Jugoslávii jsem prožil malý incident.

Chtěl jsem totiž prostřednictvím pracovníků Sigmy Olomouc, která měla v Kruševci pobočku, poslat zprávu o sobě domů, rodičům, že jsem v pořádku.

Díky nepravidelnosti v dopravě jsem dorazil na určené místo až v době, kdy už mne nikdo nečekal. Cestou zpět mne pak zajala patrola, na kterou neudělal dojem můj jediný doklad, anglicky psaný dopis, kterému z neznalosti jazyka stejně nerozuměli. Policejní ředitelství v Bělehradě mne naštěstí vyexpedovalo zpět do Slovanského domu v Bělehradě.

To už jsme měli zajištěna místa v Orient expresu na cestu do Cařihradu, odkud jsme pokračovali přes Ankaru, Homs, syrský Halab do Bejrútu. Po měsíci čekání se nás 180 čechoslováků lodí dostalo do Agde ve Francii. Ve Francii se v té době formovaly jednotky Čs. Armády na západě.V hodnosti poručíka jsem byl zařazen jako zbrojní důstojník ke 2. pěšímu pluku. Nastal výcvik a vyzbrojování útvaru a příprava jeho odeslání na frontu.Protože francouzská organizace vojenských útvarů neměla funkci zbrojního důstojníka, byl jsem zařazen jako velitel všeobecně zásobovací čety. Došlo tam ke koncentraci poměrně značné síly československého vojska.Svým způsobem však šlo jen o optický klam.

Ve Francii totiž pracovalo značné množství Slováků jako cizinců. Někteří tam už žili i deset až dvacet let, založili rodiny, jejich vztahy ke vzdálené vlasti byly minimální nebo vůbec žádné.Po vyhlášení všeobecné mobilizace ve Francii museli ovšem i oni narukovat a tak jako cizinci přišli mezi nás.Takto se naše jednotky rozrostly na počet 12.000 mužů. Po kapitulaci Francie se tito muži prostě vrátili ke svým rodinám a ke své práci. Koncem května 1940 jsme odjeli na sever do výcvikového prostoru jižně od řeky Marny u města Columiers. To už ale byla celá fronta v pohybu a na ústupu. Nakonec jsme se všichni opět sešli v Agde. Do Anglie nás už po evakuaci přišlo jen 4.500, z toho k pozemnímu vojsku 2.800 mužů.Po nalodění v přístavu SETE, jsme přes Gibraltar odpluli do Anglie, kde jsme přistáli v Liverpoolu. Odtamtud nás odvezli vlakem do Cholmodeley Parku, kde jsme byli ubytováni ve stanech.Sešlo se nás tam nakonec i s letci 3.600.

Poměry v Anglii byly nesrovnatelně jiné než ve Francii.Místní obyvatelstvo nás přijalo mnohem lépe než ve Francii. Po cca 3 měsících jsme byli přemístěni do Stratfordu nad Avonem. Protože z 2.800 příslušníků pozemních jednotek nás bylo 800 důstojníků, byly vytvořeny i důstojnické jednotky, kde v jedné z nich jsem byl zařazen jako desátník řidič u brencarierové čety. Koncem roku 1941 jsem byl vyslán na žádost britského ministerstva zásobování, kterému jsem podal rozbor našich zkušeností při výrobě munice, na čtyřměsíční stáž do anglických zbrojovek. Po ukončení stáže jsem byl odeslán v květnu 1942 do parašutistického kurzu.

 

V Anglii se mi dostalo parašutistického výcviku a předpokládalo se, že budu spolu s diverzní jednotkou vysazen na území protektorátu Čechy a Morava. V naší jednotce se cvičili mimo jiné i pozdější členové výsadků Out Distanc či Silver A a další.Všechno však dopadlo jinak.

Měli jsme absolvovat pět cvičných seskoků. Při třetím noční výsadku jsem po velmi tvrdém dopadu utrpěl dvojnásobnou kompresní frakturu páteře, což znamenalo čtyřměsíční nemocniční léčbu v sádrovém lůžku. Měl jsem štěstí, mohl jsem zase chodit. Ale ta páteř mne zlobila ještě po válce a a nikdy jsem nebyl po této stránce zdravotně zcela v pořádku.Jako parašutista jsem již nebyl schopen vojenského nasazení.

Proto jsem byl naším ministerstvem obrany dán k dispozici britům a u ministerstva zásobování, které si mne vyžádalo, jsem nastoupil v Londýně do oddělení munice a převzal jsem referát mechanických časovaných zapalovačů.V britských zbrojovkách jsem přebíral munici pro armádu.

Takto jsem až do roku 1945 sloužil u Angličanů v hodnosti kapitána jako zbrojní důstojník, specializoval jsem se na přejímku zapalovačů pro protiletadlové granáty. V Anglii jsem se nakonec zamiloval i oženil s angličankou a narodila se nám dcera a syn.

V květnu 1945 jsem byl spolu se škpt. Bubílkem naším ministerstvem národní obrany odvelen do Norska, kde jsme byli určeni jako styční důstojníci a pro repatriaci našich vojenských zajatců a prováděli jsme repatriaci zavlečených osob čsl. národnosti v Norsku a později segregaci německých zajatců, kteří sloužili ve wermachtu.Tuto funkci jsem vykonával až do listopadu 1945.Po té jsem se vrátil zpět do Londýna a odtud jsem se teprve 23. prosince 1945 dostal do domů do Československa.Službu jsem nastoupil ihned na Ministerstvu národní obrany ve 3. oddělení – muniční oddělení, kde jsem sloužil až do června 1946. Moje rodina přijela za mnou z Anglie.

V červnu 1946 jsem byl odvelen do restituční mise ministerstva zahraničních věcí pro vojenské záležitosti a byl jsem přidělen do americké okupační zóny v Německu, neboť jsem hovořil dobře jak anglicky tak německy.Posílal jsem odtamtud domů vojenský materiál, který byl do Německa zavlečen z Československa.To trvalo dva roky, takže jsem se definitivně vrátil domů až v červnu 1948, to už jsem byl v hodnosti majora československé armády.

Věděl jsem, že západním vojákům nebudou domácí armádní kruhy příliš nakloněny. Byli jsme přece jen v Anglii šest let, cítili jsme už jinak, někteří jsme si z Anglie přivezli manželky i malé děti, já jsem navíc pracoval pro angličany a po válce ještě 2 roky v americké okupační zóně v Německu.

Věřil jsem ale, že se u nás najde dost rozumných a schopných lidí, kteří nedopustí, aby došlo k tomu, k čemu nakonec došlo.Nejprve pro mne nikde neměli práci, dali mne tzv. na dovolenou s čekaným, pak mne z armády propustili a 17. listopadu 1949 mne přišli zatknout.Převezli mne do samovazby v Mladé Boleslavi, kde jsem strávil 6 měsíců.

Moji rodinu (ženu se dvěma malými dětmi, která neznala český jazyk a nedokázala se běžně dohovořit) vystěhovali z Prahy do pohraničí do polorozpadlého domku bez finančních prostředků, kde při deštivém počasí zatékalo.Můj otec z Valašského Meziříčí to vypátral a pro mou ženu i obě děti přijel a odvezl je do Valašského Meziříčí a postaral se o ně.Protože moje rodina o mně neměla žádných zpráv, manželka viděla bezvýchodnost situace, která se také úzce dotýkala i jí a protože všichni tři měli anglické státní občanství, musela jim naše vláda umožnit návrat zpět do Anglie, ale nebylo mi už umožněno, abych se s nimi před odjezdem mohl setkat.Moje manželka tam v roce 1969 zemřela.

Odseděl jsem tak ještě pět měsíců ve vazbě, pak další dva a nakonec mne převezli do tábora nucených prací na Mírov a dodatečně mi doručili rozsudek, podle kterého jsem byl zařazen do tábora nucených prací na 18 měsíců.V táboře na Mírově jsme se opět sešli s většinou z vojáků, s nimiž jsme odešli do emigrace, abychom mohli bojovat proti německým okupantům.Nebo lépe řečeno – s většinou z těch, kteří to přežili.

Františku Fajtlovi (pozdějšímu generálovi letectva), hrdinovi letecké bitvy o Anglii, který jako "odměnu za službu vlasti" tam byl s námi, jsme tam redigovali knížku „Sestřelen“, kterou celou sepisoval ve vězení.Později, od šedesátých let jsme se zase všichni mohli scházet u příležitosti výročí konce II. Světové války na Francouzském a Britském velvyslanectví v Praze, kam jsme byli každoročně zváni.V republice si na nás nikdo ani nevzpomněl.

V roce 1965 jsem byl vojensky rehabilitován, byla mi vrácena hodnost majora a ministerstvo národní obrany mi udělilo medaili Za službu vlasti.V roce 1969 byl můj případ projednáván znovu soudně, byl jsem rehabilitován a zproštěn obžaloby.

Po propuštění z Mírova jsem však nesměl být zaměstnán v místě bydliště a nakonec jsem našel práci jako dělník v Ostravě, kam jsem za prací dojížděl. Teprve poslední léta před nástupem do starobního důchodu jsem pracoval ve funkci mechanizátora ve státním podniku Silnice Ostrava, naposled v závodě ve Valašském Meziříčí.Ve starobním důchodu jsem byl od roku 1970.

Odboje domácího a později v zahraničí jsem se zúčastnil a do zahraničí odjel proto, že jsem to považoval za svou povinnost jako voják z povolání. Odjel jsem tam, kde jsem se mohl uplatnit co nejdříve v boji proti okupantům a jako voják jsem musel uposlechnout, kam mne poslali.Neodcházel jsem z republiky ani z rasových ani kriminálních důvodů a proto jsem považoval za svou povinnost se vrátit zpět do vlasti.Nikdy jsem nepředpokládal, že budu muset snést tolik příkoří a nespravedlností (vystěhování z bytu, rozbití rodiny, nemožnost uplatnění v povolání apod.).

Obsazení Československa v roce 1969 pro mne znamenalo opět velké zklamání. Armáda nechtěla nic dělat, strana a vláda také ne. Až se Rusové museli divit, jak snadno se sem dostali. Věděli jsme a víme, že nám nikdo nepomůže, že se ze všeho musíme vyhrabat vlastními silami, vlastní dovedností a to ostatně platí pořád.

V roce 1989 zase muselo být ve vedení strany a vlády dost rozumných lidí alespoň natolik, aby nevyvolali bratrovražednou záležitost.Strana měla přece v rukou armádu, policii, StB, milici. Těch 20.000 studentů v Praze přece nemohlo převrat udělat, zvlášť, když víme, jak komunisté dokázali v minulosti jiné věci potlačit a zarazit hned v zárodku.Nejspíš jim došlo, že jsme v koncích, že zvrat musí přijít. Vždyť to dnes vidíme, že jsme za těch 40 let vykradeni až na dno.

Mě přinesl listopad 1989 plnou osobní i vojenskou rehabilitaci. Byl jsem povýšen do hodnosti plukovníka.V roce 1989 jsme dosáhli politické a občanské svobody. To není málo.

Máme-li alespoň v rámci možností učinit spravedlnosti zadost, musíme nejen napravit křivdy, ale také se postarat, aby činy statečných nebyly zapomenuty.

A v tomto ohledu máme ještě stále dluhy!"

Tolik vzpomínky plukovníka Jana Fajkuse z Valašského Meziříčí.

A na závěr lze snad jen připomenout známý citát Ferdinanda Peroutky

 

"Národu,který si neváží hrdinů,hrozí,

že nebude žádné mít,až je bude skutečně potřebovat."

 

("Jak to tenkrát bylo ...." - z poznámek Meziříčských pamětníků, poznámek Jana Fajkuse, materiálů Františka Vlkovského a článků o panu Fajkusovi zpracoval Alois Martinek v květnu 2009 na přání syna pana Fajkuse pro jeho vnuky v Anglii)

 

© 2014 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode